Než se dostanu k literárním kvalitám a přednostem P.S., musím zmínit, jak je knížka nádherná, co se vizuální stránky týče. Čtenář neotočí stránku, aniž by se pokochal překrásnými, ačkoliv mírně infantilními, ale o to víc pohodovými a roztomilými ilustracemi, kterými text doprovázela Annina sestra Lela (Lenka Geislerová).
Nejprve bych řekla něco obecného do začátku: P.S. je soubor odlehčených fejetonů (sem tam to ale tak úplně fejetony nejsou, spíš úvahy nebo dokonce popisy míst, kde se až v půlce nebo ke konci začnou objevovat náznaky „děje“, ale dejme tomu), kterými slavná herečka Aňa Geislerová přispívala pět let do českého vydání světově známého časopisu Elle. Proto je i kniha symbolicky rozdělená na pět částí, z nichž každá víceméně sumarizuje její práci za jeden rok. Ačkoliv některé články v knize schází a jiné tam jsou otištěné prvně, v časopisu nikdy předtím nevyšly. Až na výjimky jsou všechny dlouhé na tři strany. Řekla bych, že krátký rozsah jednotlivých kapitolek bude vyhovovat především těm, kteří si rádi před spaním něco přečtou, ale moc dlouho u toho nevydrží (nebo potřebují něco oddechového), nebo čtou v mezičase třeba v metru či trolejbusu. Takovým čtenářům bude kromě zmíněného imponovat jistě i nenávaznost fejetonů. Mně se tohle líbilo třeba proto, že jsem mohla číst na přeskáčku, což se u běžné knihy jen tak nestane. Ale teď už k samotnému textu.
Práci Ani Geislerové jsem po kousíčkách četla už dřív, když jsem si v obchodě jednou za čas přihodila do košíku Elle, takže jsem vesměs věděla, do čeho jdu. Věděla jsem, že Aňa je vtipná, přemýšlivá žena, jejíž texty sice na první dojem působí, že autorka sama neví, o čem vlastně píše, ale ve finále se to nějak rozmotá, ukáže v pravém světle a pointa (mnohdy nečekaná) je na světě. Anebo ne. V tom případě to ale Aňa bez ostych přizná a řekne, že netuší, kam tím směřuje, ale že měla hroznou potřebu tu a onu věc napsat. A ta upřímnost, pohodovost a spontánnost, která z takových a podobných prohlášení čiší, mě vždycky dostane.
Když jsem konečně knihu dostala do ruky a přečetla všechny sloupky takhle souhrnně, potvrdilo se mi už předešlé domnění, a sice, že Aňa není jen dobrá herečka, ale i dobrá spisovatelka. Ano, někteří by mohli podotknout, že uveřejnit de facto deníkové zápisky z vlastního života, k jejichž čitelnosti stačí špetka stylistického talentu, není žádné umění a že to se spisovatelstvím nemá co dělat. A že zrovna tyhle deníkové zápisky prodává především zvučné jméno a pěkné obrázky. Budiž, i na téhle teorii by se našlo něco málo z pravdy, ale osobně myslím, že my Češi jsme jako národ takoví „rejpalové“, že i kdyby knihu podobného ražení napsal sám Bůh, a nebyla dost dobrá, okamžitě bychom ji odhodili na pomyslné literární smetiště a dál se s ní nezahazovali, natož abychom skoupili x tisíc jejích výtisků. Takže na P.S. asi něco (a ne málo) bude, kromě krásných kreseb a samotné autorky, i duchaplné texty, které jsou svěží, pohodové, mají pointu, i když ji nemají, a ke všemu jsou napsané neotřele a s vtipem, často navíc i s půvabnými obraty, které bych do někoho, kdo není „povoláním“ spisovatel, neřekla.
Musím podotknout, že Aňa má občas sklony se opakovat, a to nejen v tématech, což je víc než pochopitelné, ale i v samotných citacích nebo dovětcích. Nejednou jsem měla pocit deja vu, a když jsem po jeho stopě zalistovala zpět, skutečně jsem našla opakované fráze. Ale nebudu zbytečně rýpat. Tady totiž opravdu nemám co většího bych vytkla nebo přímo označila za čistokrevné negativum. Knížka P.S. splňuje přesně to, co plnit má, co slibuje. Je oduševnělá, oddechová, milá, a navíc moc hezká na pohled. Zaručeně bude ozdobou každé knihovničky, proto pokud se pro ni rozhodnete, určitě zvolte klasickou tištěnou verzi namísto audioknihy, tentokrát se to opravdu vyplatí.
Autor: Anna Musilová